Tajemství Hrobaříků

Mezi třemi čtvrtěmi velkoměsta, mezi nákladovým nádražím, telefonní ústřednou a tunelem metra, ze všech stran obklíčené tramvajovými tratěmi a rušnými ulicemi, leží ústřední městské hřbitovy. Z výšky vypadají jako střapatý zelený koberec natažený mezi kostičkami stavebnice. Někdejší morový hřbitůvek vznikl daleko za hradbami města, ale za staletí hrobů přibylo a hřbitovy dávno pohltilo velkoměsto. Sešly se tu snad dva miliony duší; mluví spolu desítkami jazyků a modlí se k mnoha bohům. Mýlí se, kdo čeká, že na hřbitovech najde jenom zánik a smrt. Zrovna tady je kolikrát živo až příliš. Zeleň se dere ke slunci, v korunách stromů není ani chvilku klid a lidmi, těmi se to tu jen hemží. Ne všichni ale přicházejí s dobrým úmyslem. A právě kvůli takovým jsou městské hřbitovy hájemstvím jednoho prastarého tajného společenství…

(Předmluva ke knize Tajemství Hrobaříků)

Hrobaříci v podzámčí

„Až si v místnosti všechno prohlédnete, projdeme chodbou kolem takzvaného Salonku tří císařů, kde spolu podle pověsti v roce 1813 jednali tři vladaři. Ve skutečnosti ovšem nebyli tři, nebyli to císaři a nesešli se zde, ale jméno salonku už zůstalo. Počkejte na mě prosím u druhých dveří na chodbě,“ oznámila průvodkyně a zachrastila klíči.

Zmíněné dveře na zasklené arkádě vedly do bývalé zámecké kaple. Kromě modlitebních lavic a prostého oltáře nebyl uvnitř žádný mobiliář, zato stěny i strop byly bohatě zdobené freskami.

„Prosím, posaďte se, pokud máte kam,“ vybídla průvodkyně hosty, „a já vám povím jeden příběh.“

Děti se naráz přestaly klouzat a poslušně se nechaly vysadit na rodičovský klín. Když byly všechny lavice obsazené, průvodkyně začala vážným hlasem vypravovat.

„Nacházíme se v zámecké kapli vyzdobené barokní freskovou výmalbou s náboženskými motivy, která pochází ze sedmnáctého století. Když se podíváte na strop, je vám na něm něco nápadného?“

Všechny hlavy se zvrátily nazad a oči se upíraly ke klenbě pokryté jakýmsi nebeským výjevem. Žádná reakce ale nepřicházela.

„Co vidíte přímo uprostřed?“ napověděla návštěvníkům průvodkyně.

„Sluníčko!“ ozval se špunt z mámina klína.

„Velmi správně, ve středu scenerie se nachází slunce. Napadá vás něco?“

Alžběta se osmělila:

„Slunce je znak města!“

„Výborně! Děkuji vám,“ pochválila ji průvodkyně. „Skutečně je to tak. Naše město, Ostrožná, má ve svém znaku slunce. A tady začíná náš příběh.“

Posluchači se pohodlně opřeli a pohroužili se do vyprávění.

„Když se roku 1652 oženil Karel Vilém Merzicz s Leopoldinou ze Schwambergu, nevěsta dostala věnem vzácný klenot, který si přivezla sem do Ostrožné. Byl to drahocenný relikviář, zlatá monstrance v podobě slunce. Údajně v ní byl uložen trn z trnové koruny Ježíše Krista, který z Jeruzaléma přivezl některý z jejích dávných předků, jenž se zúčastnil křížové výpravy. Trn se v rodině předával z otce na syna, a jelikož Leopoldina neměla bratry a ze sester byla nejstarší, zdědila ho ona. Její zámožný otec nechal pro relikvii zhotovit zlatou schránku v podobě paprsčité monstrance.“

Publikum po dlouhém úvodu začalo poněkud ztrácet pozornost, sem tam se ozvalo zakašlání a děti už sebou zase šily.

„A Leopoldina si přivezla sluneční monstranci sem do Ostrožné,“ zopakovala průvodkyně, udělala pár kroků směrem k oltáři a ukázala na prázdný podstavec.

„Tady bylo její místo. Zde stávala skoro tři století. Říkalo se, že má léčivou moc. V její blízkosti údajně několikrát došlo k zázračnému uzdravení a pověst se brzy rozšířila. Divotvornou schopnost monstrance dokonce uznala i církev a od konce sedmnáctého století se do Ostrožné každoročně scházeli poutníci zblízka i zdaleka, aby se o první neděli v srpnu pomodlili za uzdravení své nebo svých blízkých. Zlatý relikviář na jediný den v roce opouštěl toto místo a zdejší farář ho nesl v čele procesí celým městem. Výroční pouť dostala název Sluncová – kvůli tvaru monstrance. Naše městečko proslavila natolik, že si její symbol – slunce – dalo do vlastního znaku. Sluníčko se brzy začalo objevovat i na štítech měšťanských domů a později i na chudších staveních.“ Hrobaříci se na sebe podívali. „Sluncová pouť se v našem městě pořádá dodnes, i když teď už bez procesí – a co horšího, bohužel i bez monstrance.“

„A ploč?“ zeptal se chlapeček, který sice vůbec nevěděl, o čem je řeč, ale slovo pouť podnítilo jeho fantazii.

„Proč tomu tak je, vám vysvětlím až v dalším sále,“ odpověděla průvodkyně a na znamení přesunu zacinkala klíči.

(Úryvek z druhé kapitoly knihy Hrobaříci v podzámčí)

Hrobaříci a hrobaři

Smrt není zánikem světla; je zhašením lampy, protože svítá.

Rabíndranáth Thákur

Údery podrážek o dlažbu zanikají v hluku střelby. Dva mladíci utíkají ulicí podél zdi hřbitova. Z oken školy na druhé straně široké ulice se střílí. Chtějí se dostat co nejrychleji dolů k rozhlasu. Když poběží, budou tam za čtvrt hodiny. Teď je poledne. Celou noc i dopoledne se choulili v prázdné kaplové hrobce, čekali na pokyny, ale teď chtějí být u toho. Konečně to začalo. Límce kabátů mají vyhrnuté, ale necítí ani zimu, ani hlad, i když od včerejška nejedli. Už aby tam byli. Pospíchají, slyší jen svůj dech, snaží se nevnímat střelbu zleva, odkud okupanti pálí, jako by si nechtěli připustit, že už je rozhodnuto. Ten mladší z dvojice, je mu sotva sedmnáct, se v běhu letmo otočí – vidí, že běží sám. Prokristapána! Jeden, dva, tři, pět skoků zpátky a padá k zemi k ležícímu kamarádovi.

„Fando! Fanouši! Co ti je, tys to dostal?“ Klečí obkročmo nad nehybným mladíkem, rozhlíží se kolem, hledá očima pomoc, těkavě pátrá, odkud přišla střela. „Fando! Slyšíš mě?“ Nejdřív kamaráda drží za ramena, pak hledá ránu. Na hlavě nic, na krku taky ne. Prohlíží mu levý bok. Nikde nic. Ježíši Kriste! Čeněk klečí levým kolenem v kaluži krve.

„Fando! Ukaž!“ Z rány na pravé straně hrudníku se řine krev, teplá stejně jako Čeňkova kůže. Proto nic necítil. Vyděšeně zvedne hlavu a třeští oči do stínů za nízkou zdí. Zahlédl, jak se mezi náhrobky blýskla hlaveň, nebo se mu to jen zdálo? Tak přece tam byli, skety. Celou dobu tam byli!

„Fando!“ Proboha, co mám dělat? – Čeněk si neví rady. Co se má sakra dělat, když někoho postřelí?

„Poslouchej mě! Já doběhnu tamhle do toho baráku pro pomoc! Hlavně vydrž!“

Teď se poprvé zdálo, že ho Fanda slyší. Pootevřel oči, ale byly to dvě temné jámy. Rty se pohnuly.

„...v kapse...“ Čeněk to slyšel jasně. Fanda řekl „v kapse“. Blouzní, nebo mi tím chce něco doopravdy říct?

„Fando, teď nemluv, nevysiluj se...“ Jenže postřelený mladík s námahou vrtí hlavou.

„V kapse!“ naléhá téměř neslyšně. Čeněk neví, co má dělat. Sáhne do jedné, pak do druhé kapsy Fandova kabátu, ale nic nenachází. Kamarád na něj úpěnlivě kouká vyhasínajícíma očima, jako by ho pobízel. Čeněk ho šacuje dál. V kalhotách jen kapesník a klíče.

„Klíče, Fando?“ zoufale se ptá. „Jsou to klíče?“ Zase nesouhlasná grimasa, teď o něco zemdlelejší, jak Fandovi docházejí síly.

Samozřejmě, náprsní kapsa! Je vlevo, krev z rány do ní neprosákla. Čeněk vsune prsty do chlopně z hladké látky a vytáhne štůsek papírů. Kennkarta, rukou psané vizitky „František Hobza – veškeré práce kamenické“ – Čeněk se Fandovi pořád dívá do očí, ale žádná odezva. Poslední v paklíku je ohmataný, zažloutlý papír složený nadvakrát. Jako by ten kus papíru zažehl ve Fandových očích plamínek.

„Tohle? To jsi chtěl?“ nechápavě se na kamaráda dívá Čeněk. Tolik si přeje, aby mohl nějak pomoct, být doopravdy užitečný, a místo toho tu v ruce drží ušmudlaný papír.

„Fando, já ti musím pomoct, tohle počká...“

„Ne!“ Čeněk to slyšel zcela zřetelně.

„Je – to – důležitý,“ artikuluje s vypětím sil Fanda, „vědí o tobě...“

Čeněk si netroufal umírajícímu kamarádovi odporovat. Netrpělivě přikyvoval, ale vědomí bezmoci ho pudilo něco udělat, rozběhnout se pro pomoc, která by beztak byla marná, něco, cokoliv, jen tu neklečet s nějakým pitomým cárem v ruce a poslouchat blouznění kamaráda, který každou chvíli vykrvácí. Na riziko, že k němu samému odněkud přiletí kulka, Čeněk ani nepomyslel. Tak dobře, budu s ním tu hru hrát, když je to jeho přání. Jeho poslední přání.

„Kdo o mně ví, Fando?“ naklonil se nad kamaráda a ptal se tónem, jakým se mluví s dětmi nebo přestárlými.

Hřbitovnímu kameníkovi nezbývala v očích už ani jiskřička světla. S vypětím ze sebe dostal poslední slovo: „Hro-ba-ři.“ Zmlkl, zavřel oči a v tu chvíli jako by se setmělo.

Čeněk pořád klečí nad nehybným kamarádem, který ještě před pár minutami celý zářil, když se dozvěděl o posledním vývoji situace, a neví, jestli běžet pro pomoc, nebo přeskočit zeď hřbitova a toho grázla, co Fandu trefil, najít – nebo se nechat taky zabít, aby tuhle scénu nemusel mít před očima celý život.

Ani nevěděl, odkud se vzali ti lidé, kteří Fandovo tělo na nosítkách odnesli pryč. Vůbec netušil, jak se sám z toho místa dostal a jak mohl prochodit celý den městem, kde se střílelo, planuly požáry, lomozily tanky, vršily se zátarasy z kočičích hlav a umírali lidé. Když Čeněk přišel konečně k sobě, Fandova krev nasáklá do kopřivových kalhot už zaschla do tvrdé krusty. Teď ji začal rozpouštět déšť. Čeněk se zastavil. Stál před vchodem do vlastního domu. V levé ruce mu mokl nějaký papír. Nepřítomně zíral na značky a čáry na zvlhlém listě. Složil ho a strčil do kapsy. Nahmatal v ní něco tvrdého. Fandův průkaz. Musí zajít k němu domů a říct někomu, co se stalo. O Fandovi ale vlastně nic neví; tak to taky bylo nejlepší. Kdo nic neví, nic nepoví.

Čeněk se zhluboka nadechl. Teprve teď mu začínalo docházet, co se vlastně stalo. V šoku prochodil městem celé odpoledne a jen šťastnou náhodou nebo díky andělům strážným nepřišel k úhoně. Mezitím se kolem odehrávaly světoborné události, a Čeněk nic netušil. Opřel se o zeď domu a vzhlédl k hodinám na nároží. Bylo právě sechs hodin večer.

(Úvodní kapitola knihy Hrobaříci a hrobaři)